Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vstup do NHL: 22. listopadu 1917
První sezóna: 1917-18
Stadión: Bell Centre, 21.273 diváků
Největší úspěchy: Stanley Cup 1924, 1930, 1931, 1944, 1946, 1953, 1956, 1957, 1958, 1959, 1960, 1965, 1966, 1968, 1969, 1971, 1973, 1976, 1977, 1978, 1979, 1986, 1993
Adresa: 1260 de La Gauchetiere Street W., Montreal, QC H3B 5E8

Oficiální website: www.canadiens.com

Nejslavnější a nejúspěšnější klub soutěže s historií plnou trofejí a zvučných jmen. Populární Habs byli vždy pyšní na své tradice, dodnes si připomínají jména těch, kteří pro lední hokej něco udělali a dokázali životnost této nejrychlejší kolektivní hry na světě.

Když 4. prosince 1909 J. Ambrose O`Brien tým založil a oblékl jej do tmavomodrých stejnokrojů, nemohl tušit, že jeho mužstvo dosáhne za své vynikající výsledky v hokeji světového věhlasu. O`Brien o rok později klub prodal Georgeovi Kennedymu a když byla v roce 1924 dokončena stavba haly Forum za 1,5 mil. dolarů, byli to Montreal Maroons (Montrealští Otroci), nikoliv Canadiens, kteří se těšili největší oblibě montrealských hokejových fanoušků. To se změnilo v roce 1926, kdy se Canadiens v hale Forum usadili. Majitel George Kennedy byl jedním z iniciátorů změny NHA v NHL na schůzi 22. listopadu 1917, kdy také podporoval obsazení funkce předsedy organizace Frankem Calderem. Pod Kennedyho manažerským a trenérským dohledem Canadiens zvítězili v prvním ročníku NHL, ale v boji o postup do finále poháru Habs podlehli Torontu. Ve druhém ročníku sice ligu nevyhráli, ale v ligovém finále o postup do boje o pohár porazili vítěznou Ottawu.

Chřipková epidemie a smrt montrealského Joe Halla, dvojnásobného držitele Stanley Cupu z éry NHA ještě v dresu Quebec Bulldogs, znamenala v roce 1919 ukončení série se Seattlem Metropolitans za stavu 2:2 a tak se Montreal Canadiens dočkali svého prvního Stanley Cupu v NHL až po sezóně 1923-24, když už v roce 1916 získali v NHA první pohár klubové historie. Na něm se tenkrát podílely pozdější hvězdy prvních let NHL - Newsy Lalonde a George Vezina, kteří také stáli u zisku poháru v roce 1924, kdy v týmu působily pozdější legendy Joe Malone, Spraque Cleghorn, Howie Morenz, Sylvio Mantha a Aurel Joliat. Po tomto úspěchu si Canadiens sáhli na pohár opět až po šesti letech, kdy už v bráně nestál Vezina, ale další legenda George Hainsworth, který byl také hlavním strůjcem následné obhajoby Stanley Cupu v roce 1931. Dlouhých třináct let pak trvaly marné pokusy o znovuzískání trofeje, až se to v roce 1944 podařilo partě, kterou dirigoval kouč Dick Irvin a jejímiž největšími hvězdami byli vedle brankáře Billa Durnana i Toe Blake, Maurice Richard, Elmer Lach, Emille Bouchard, Glen Harmon a Buddy O´Connor. Tento tým, který v sezóně 1943-44 z padesáti zápasů prohrál pouhých pět, dokázal své vítězství v lize zopakovat i v sezóně 1944-45. Jeho tři nejlepší hráči Lach, Richard a Blake obsadili první příčky v kanadském bodování a Richard dokonce vstřelil jako první hráč historie 50 ligových branek.

Jenže ve Stanley Cupu tým poté neuspěl a tak si na další pohár museli příznivci Canadiens počkat do sezóny 1945-46. Poté je však čekal ještě delší půst, protože až v roce 1953 dotáhli montrealští své snažení do úspěšného konce. Byl to poslední Stanley Cup kouče Dicka Irvina a zároveň první pro manažera Franka Selkeho, který před sezónou 1955-56 vyměnil zkušeného Irvina na postu kouče za Toe Blakea, bývalou superhvězdu Canadiens. Skvělý tým, který vybudoval právě Irvin, se pak na pět let stal 'majitelem' Stanley Cupu a v letech 1956 a 1958 - 1962 slavil šest vítězství v NHL. Největšími hvězdami této éry byli takoví velikáni jako Jacques Plante, Doug Harvey, Tom Johnson, Jean Beliveau, Bernie Geoffrion, Dickie Moore, Bert Olmstead a oba bratři Richardové.

Maurice Richard je s 544 góly rekordmanem v počtu nastřílených branek za tým Canadiens. Mnohé z těchto gólů vstřelil po oslnivých výpadech z vlastní obranné třetiny. Richard byl v Montrealu zbožňovanou modlou a zdrojem pýchy francouzských Kanaďanů.

Začátkem šedesátých let se ovšem začal tento tým rozpadat. Postupně odešli jak Maurice Richard, Jacques Plante a Doug Harvey, tak i Bernie Geoffrion, Bert Olmstead či Tom Johnson. Místo nich však přišli další skvělí hráči a ti ve druhé polovině šedesátých let, už pod vedení manažera Sama Pollocka, vybojovali v letech 1965, 1966, 1968 a 1969 další Stanley Cupy. U všech stál v brance veterán Lorne Worsley a v poli skvělí hráči - Jean Beliveau, Ted Harris, Jacques Lapperriere, Henri Richard, Jacques Lemaire, Jean-Claude Tremblay, Dick Duff, Serge Savard, Yvan Cournoyer a Mickey Redmond. Při posledním triumfu už stál na střídačce Claude Ruel, který na postu kouče nahradil Toe Blakea. Ruel ale nevydržel u týmu dlouho a při dalším montrealském triumfu v roce 1971 byl už koučem týmu Al MacNeil.

Sestava týmu byla nicméně téměř totožná s tou z roku 1969, jediná, ovšem důležitá změna, se odehrála na postu gólmana. Novým montrealským brankářem byl v tomto roce Ken Dryden, který pak stál v brance Canadiens i při všech pěti dalších pohárových úspěších let sedmdesátých. U těchto pěti triumfů byl i kouč Scotty Bowman, ale úspěšný manažer Sam Pollock u posledního již chyběl, když byl nahrazen Irvingem Grundmanem. Ani v této éře pochopitelně nechyběly Montrealu skvělé individuality. Vedle již zmíněného Drydena se na zisku poháru v letech 1973 a 1976 - 1979 podíleli i Serge Savard, Larry Robinson, Guy Lapointe, Jacques Lemaire, Guy Lafleur, Steve Shutt, Yvan Cournoyer, Frank a Pete Mahovlichové, Bob Gainey či Rod Langway. I tento tým však stárnul a jeho éra musela zákonitě skončit.

Mužstvo, které bylo zvyklé trhat z pomyslného stromu NHL jeden Stanley Cup za druhým, mělo najednou půst. Teprve Jacques Lemaire přišel na recept, jak povstat z průměru. V době, kdy NHL vládl útočný hokej, naordinoval svým svěřencům staromódní styl, vycházející ze zajištěné obrany. Ukázalo se, že to byl geniální tah.

Lemaireův nástupce Jean Perron se stejnou taktikou dovedl v roce 1986 po éře New York Islanders a Edmonton Oilers 'Kanaďany' opět na zámořský hokejový trůn. Pouze dva veteráni - Larry Robinson a Bob Gainey - pamatovali na éru z konce sedmdesátých let, ostatní hráči, z nichž největší hvězdou byl Patrick Roy, vítěz Conn Smythe Trophy, byli nováčci. Střelec důležitých branek Claude Lemieux, švédský reprezentant Mats Näslund a nastupující generace obránců Chris Chelios a Petr Svoboda. Na další úspěch si Canadiens ovšem museli počkat až do sezóny 1992-93. A opět byl největší hvězdou gólman Roy, který znovu vybojoval cenu pro nejlepšího hráče pohárových bojů.

Montreal tehdy zaznamenal rekord v počtu deseti vítězných prodloužení v jednom ročníku play off a ve finále porazil Los Angeles Kings 4:1 na zápasy. Oporami byli kapitán Guy Carbonneau, který byl společně s Kirkem Mullerem finálovým stínem Waynea Gretzkyho. Hrdinou druhého zápasu byl Eric Desjardins, jehož hattrick rozhodl utkání. Oba následující střety v Los Angeles rozhodl v prodloužení útočník John LeClair. Z vítězství poháru se tak mohl radovat veterán Denis Savard a trenér klubu Jacques Demers.

Následující roky 90. let nepřinesly klubu výraznější úspěchy, a to vedlo k neustálým změnám hráčského kádru. Z týmu, který v roce 1993 triumfoval, dnes nezůstal kámen na kameni. Odešly prakticky všechny jmenované opory. 13. března 1996 otevřeli Canadiens novou halu Le Centre Molson, do které byly z haly Forum převezeny všechny vzpomínky a korouhve z let slavných vítězství Stanleyova poháru a samozřejmě také zarámované verše z básně Johna McRayeho 'In Flanders Fields' (Na flanderských polích), které visí v šatně Canadiens od roku 1952: 'Vám předáváme ze zemdlelých rukou pochodeň. Ať je vaše a třímejte ji vysoko.' Přestěhování do nové haly završilo bouřlivý rok změn, které zahrnovaly propuštění trenéra Jacquese Demerse a dlouhodobého generálního manažera Serge Savarda. K mužstvu přišli Mario Tremblay a Rejean Houle, první jako trenér a druhý jako generální manažer.

Opravdovým šokem pro 'hlavní město hokeje' byl ovšem prodej brankáře Patricka Roye do Colorada (sezóna 1995-96). Ten byl nucen odejít po sporech s trenérem Tremblayem bez adekvátní náhrady, kterou se nestalo ani jednoroční angažmá brankáře Andyho Mooga na sezónu 1997-98. Doslova katastrofou pak skončily pro Canadiens následující tři ročníky NHL.

Tým se nejprve v roce 1999 teprve potřetí za posledních padesát let neprobojoval do play off a hráči i vedení týmu se ocitli v oprávněné palbě kritiky. Montreal se celou sezónu potýkal především s problémy v ofenzívě, vždyť žádný hráč Canadiens nepřekročil hranici padesáti kanadských bodů. V samém závěru pak tým navíc přišel o svého kapitána a velkého patriota Vincenta Damphousse, který odešel do San Jose. Damphousse se tak mimochodem stal již sedmým kapitánem, který se za posledních deset let musel s týmem rozloučit.

Fanoušci Canadiens proto hleděli s velkými nadějemi do nové sezóny 1999-2000, byli však znovu krutě zklamáni. Neuvěřitelná série zranění téměř všech klíčových hráčů (útočník Trent McCleary dokonce po zásahu pukem do krku bojoval o holý život) odsoudila Montreal opakovaně k neúčasti v play off. A když to samé předvedl Montreal i v ročníku 2000-01, byla z toho téměř národní katastrofa. Již tak průměrný tým opět deptala všemožná zranění a konečná ztráta celých osmnácti bodů na postup do play off byla věrným obrazem aktuální síly kdysi tak slavných a úspěšných Habs.

Věrní příznivci Montrealu přesto nemuseli vidět budoucnost svého oblíbeného klubu v černých barvách. Canadiens měli nového generálního manažera a kouče, hlavně však přešli od pivovaru Molson do rukou amerického podnikatele George Gilletta, jenž by měl přinést především tolik potřebné finance. A budou-li peníze, přijdou k Habs i kvalitní hráči, schopní vrátit Montreal mezi špičku NHL. Příslibem budiž letní posily Andreas Dackell, Joe Juneau, Yanic Perreault a Stephane Quintal.

Těsně před začátkem přípravného kempu zaskočila Canadiens i celý hokejový svět šokující zpráva, že finský útočník Saku Koivu má rakovinu a bude muset podstoupit chemoterapii. Jeho autoritu a zkušenost se naštěstí podařilo nahradit angažováním veterána Douga Gilmoura.

Do sezóny 2001-02 vstoupil Montreal velmi dobře. Obrovskou oporou mužstva byly výkony brankáře Theodorea. Právě jeho fantastická forma přivedla Montreal po třech letech do play off a jemu samotnému zajistila Hart Memorial Trophy udělovanou nejužitečnějšímu hráči základní části NHL i Vezina Trophy pro nejlepšího brankáře. I v prvním kole vyřazovacích bojů byl Theodore spolu s uzdraveným Koivem hlavním strůjcem senzačního vítězství nad vysoce favorizovaným Bostonem. Pohárové stop jim ve druhém kole vystavili hokejisté Caroliny.

Bell Centre

Když byl kluv v roce 1909 založen měli na dresu jen C po několika obměnách si začali říkat Club de Hockey Canadien CH